Vážení!

Celý život se zabývám výrobou lihovin, likérů a dezertních vín. Pan Vladimír Steiner, prezident Unie českých likérníků, o mně říká, že jsem nestorem českých likérníků a nikdy bych si nedovolil uvést na trh něco, co lidem škodí, je nekvalitní nebo se neslučuje s příslušnými normami a v neposlední řadě i s likérnickou ctí osmdesátiletého odborníka.

Dovolte mi, abych Vám nabídl několik nejzajímavějších postřehů z toho, co bylo dosud se mnou či s mými dětmi sepsáno od roku 1991, kdy jsem opět uvedl na trh Hill´s absinth.

Hill´s absinth v České republice

Pan Albín Hill vyráběl absint v Československu již v roce 1920, hlavně však za druhé světové války. Alkohol byl tehdy na příděl a lidé si tak mohli silný sedmdesátiprocentní absint naředit na dvojnásobné množství, přičemž stále měli vynikající pití.

V roce 1990 využil likérník Radomil Hill sedmdesát let starých rodinných receptur a na přání pana ing. Boháče ze Slavonic začal absint vyrábět znovu: "Dospěli jsme s otcem ke kompromisu mezi švýcarským a francouzským předválečným absintem a přizpůsobili ho chuti českého zákazníka."

Nejprve byl Hill´s absinth k dostání pouze v restauraci Besídka ve Slavonicích. Tam ho objevila rocková skupina Sugar Cubes (Kostky cukru), která cestovala do nedalekých Dačic vzdát hold pomníku první kostky cukru na světě. V Besídce se členové kapely chtěli jen naobědvat, když ale zjistili, že se podává absint, zůstali až pozdě do noci. Domů pak likér pašovali v lahvích od vína.

Do Prahy se absint dostal díky divadlu Sklep, jehož členové nejprve přivezli pár lahví na ochutnávku do extravagantní žižkovské restaurace Akropolis. Ta pak začala od Hilla odebírat absint pravidelně. Ze Žižkova se záhy pití tohoto likéru rozšířilo po celé Praze a stejně jako kdysi v Paříži si našlo neuvěřitelně rychle cestu do takzvaných kaváren intelektuálů a umělců. Jmenujme za všechny tu nejvýznamnější: kavárnu Slavie na Národní třídě. Zdobí ji kromě jiných pozoruhodností (mezi něž patří mimo jiné také obraz českého malíře Viktora Olivy Piják absintu) i návštěvy českých či světových významných osobností. Například Václav a Dagmar Havlovi sem zvou přímo na ochutnávku našeho absintu tak prestižní hosty, jako je paní Hilary Clintonová.

S neopakovatelným kouzlem vzpomíná na kavárnu Slavie jeden z protagonistů legendárního Osvobozeného divadla. Úryvek je vybrán z knihy Tak už jsem tady s tím vápnem, pane Werichu (Rozmluvy, Praha 1990, str. 29, 30), kterou sepsal Vladimír Škutina s Janem Werichem při četných posezeních právě v kavárně Slávie:

Já jsem si objednal jednou, tady u toho okna jsem seděl, to mi bylo takových sedmnáct - osmnáct let, tedy mladý džentlmen… a službu měl ten Zástěra. Já povídám: „Absint.“ Objednal jsem si absint. Ono mu v oku tak trošku zacukalo a za chvíli mi přinesl dlouhou tenkou číši, skleněnou, asi jako na tom Rembrandtově obraze, jestli to znáte, s tou Saskií, jak ji takhle drží. A takovou lopatku, lomenou, tak, aby se dala posadit tady na tu sklenici, pěkně vyřezávanou, stříbrnou. Kostkový cukr, džbáneček vody, obyčejný, a tam odlil toho absintu, tak to přede mne postavil a já jsem si v duchu říkal: ty vole, proč sis nedal sodovku a buřta. Poněvadž jsem nevěděl, co si s tím mám počít. On to pochopil a povídá: „Dovolte, já vám to naservíruju.“

Vzal tu lopatku, na ni dal ten cukr, pak přes to nalil vodu, ta rozpouštěla ten cukr, padala dolů, míchala se s absintem a ono to opálovalo, prostě, stala se z toho taková opálová tekutina – asi jako Odol. Jestli znáte – na zuby. Čistíte-li si zuby. Já doufám, že ano.

A taky tak to chutnalo. Pak to sejmul a já jsem seděl a pil jsem to. Pak, po létech, jak jsem tam pořád chodil, jsem mu to připomněl. A ten Zástěra pravil: „Jó, to jste byl vy, ten kluk?

Absint si však dnes můžete objednat i v leckteré dělnické putyce, prodává se dokonce i v samoobsluhách.

Výroba Hill´s absintu probíhá přesně podle nepřísnějších potravinářských předpisů, v souladu se standardy upravujícími výrobu potravin v jednotlivých zemích Evropské unie. Proces výroby, kvalita a distribuce nápoje jsou pravidelně dozorovány státními kontrolními orgány.

Absint a slavné osobnosti

Všechny věci jsou jedem a nic není bez jedu. Ovšem závisí pouze na množství, jestli se věc jedem stane. (Paracelus)

Pijte, když jste šťastni, nepijte, když je vám bídně. (Omar Chajjám)

Sklenka absintu je tak romantická, jako nic na celém světě. Jaký je pak tedy rozdíl mezi sklenkou absintu a západem slunce? (Oscar Wilde)

Zelená múza, jak je někdy náš nápoj nazýván, si získala přízeň nejen Vincenta Van Gogha, Edouarda Maneta, Edgara Degase, Paula Verlaina, Jeana Arthura Rimbauda, Charlese Baudelaira, Guilliama Apollinaira, ale i Pabla Picassa či Henryho de Toulouse-Lautreca. Právě tito dva posledně jmenovaní malíři zachytili na svých plátnech pijáky absintu.

Malíř Toulouse-Lautrec si dokonce míchal absint s koňakem. Této směsi říkal zemětřesení, a aby se s ní nemusel rozloučit ani na ulici, plnil jí svou dutou vycházkovou hůl.

Van Gogh opojený absintem si prý uřízl kus ucha.

Koncem 19. století byl absint bezesporu nápojem číslo jedna u básníků, kterým literární historie dala přídomek prokletí. Například Verlaine (jehož nepříčetnost v závěrečných dnech života bývá rovněž dávána do souvislosti s absintem) po požití tohoto likéru postřelil v hádce svého přítele Rimbauda.

Pít a potom pracovat a pracovat a potom pít, jaký krásný život. (Romain Rolland)

„Naplnil vysoké sklenice do poloviny zelenomodrou tekutinou. Pak začal do poháru dolévat slabým čůrkem vodu a dívka pozorovala, jak se absint mléčně zakaluje. Když držela v prstech sklenici, cítila, jak hřeje, a pak, když absint ztratil žluté zabarvení a začal mít mléčnou barvu, sklenice se prudce ochladila a mladý muž nechal vodu ještě chvíli kapat."

(Ernest Hemingway v knize Rajská zahrada)

Piják absintu nebyl jen nádeníkem, obracejícím do sebe jednu sklenku za druhou. Musel být zároveň knězem, ovládajícím určitý obřad, rituál, při kterém se vzdával hold tajemným silám bylin a koření.

" Poté, co zkontroloval její čistotu, postavil před sebe sklenici, která byla dost veliká. Pak vzal láhev, odzátkoval ji, očichal a nalil zlatavou tekutinu se zelenými odlesky, jejíž množství, jak se zdálo, zkoumal s podezřívavou pozorností, neboť po prozkoumání a rozvaze přidal několik kapek. Poté vzal z tácku cosi jako malou lopatku, úzkou a dlouhou, proděravěnou arabeskovými výřezy. Položil tento nástroj jako most na okraj sklenice a zatížil jej dvěma kousky cukru. Nato se otočil ke své ženě: ta už držela ucho gargoulette, džbánu z pórovité hlíny, který měl tvar kohouta, a řekl: „Ted' je to na vás, infantko!"

Jednu ruku položenou na stehně, koncem své vznešeně zaoblené paže infantka pozvedla dosti vysoko džbán a poté s neochvějnou zručností nechala spadat tenoučký pramínek čerstvé vody, který vytékal z hrdla ptáka, na kousky cukru, které se začaly zvolna rozpadat... V tekutině, jejíž hladina pozvolna stoupala, jsem uviděl utvářet se cosi jako mléčnou mlhu, v točitých vírech, které se nakonec spojily, zatímco pronikavá vůně anýzu osvěžovala lahodně mé nosní dírky."

(Marcel Pagnol)